Toskánsko si většina lidí představí jako cypřišové aleje a fronty před galerií Uffizi. Existuje ale i druhé Toskánsko, které se do pohlednic moc nevejde: kaskády horké sírné vody, do kterých se vleze zdarma a o půlnoci, městečka vytesaná do tufové skály a divoká Maremma, kde kopce končí v moři.

Tenhle průvodce shrnuje to, co v běžných průvodcích chybí: kde nejlíp zaparkovat, kde si dát pozor na kamery ZTL, kdy ráno vstát, abyste termály měli skoro pro sebe, a kde smí pes do vody. Všechno z ověřené databáze míst — žádné vymyšlené ceny, a kde panuje nejistota, je to řečeno na rovinu.

A ještě jedna věc na úvod, ať je jasno: tenhle článek je celý postavený na divokých termálech zdarma. Žádné placené lázně s recepcí a vstupenkou za třicet eur, žádná wellness, kde vám nabízejí župan. Jen voda, která vyvěrá ze země horká už od dob Etrusků a Římanů, teče volně do koryt a kamenných van a nikdo za ni nechce ani cent. Přesně tak, jak má termál vypadat.

Stojí za to si připomenout, na čem Toskánsko vlastně stojí. Je to kolébka renesance — odsud vzešli Dante, Leonardo i Michelangelo a sienští a florentští bankéři, kteří financovali půl Evropy. Ale renesance je tu jen poslední vrstva. Dávno před Římem tady žili Etruskové, záhadná civilizace, jejíž jazyk dodnes neumíme úplně přečíst a která po sobě nechala vytesané cesty ve skalách, hrobky a právě ty horké prameny, které uměli využívat jako první. Ta kopcovitá krajina cypřišů, kterou znáte z kalendářů, je jen kulisa nad mnohem starším, podzemním a vodním Toskánskem. A přesně do něj se teď vydáme.

Saturnia: nejslavnější divoký termál Itálie — a zdarma

Začneme tím nejlepším. Cascate del Mulino u Saturnie jsou ikona: sírná voda o stálé teplotě kolem 37,5 °C teče 24 hodin denně a po staletí vyhloubila do bílého travertinu kaskádu přírodních van pod starým mlýnem. Koupání je úplně zdarma, nonstop, bez branky a bez pokladny. Voda tu čeká i ve dvě ráno, kdy se davy dávno rozjely — a kdo dorazí v noci, má kaskády skoro pro sebe.

Místní vám rádi vyprávějí mýtus o tom, jak vodopády vznikly. Podle pověsti za to může sám bůh Saturn, po kterém se obec jmenuje. Unavený z věčných válek mezi lidmi prý seslal na zem blesk, a tam, kde udeřil, vytryskla horká voda — měla lidi zklidnit, vyléčit a usmířit. Ať už věříte na bohy nebo na geologii (pod povrchem se tu setkává sopečné teplo Monte Amiata s podzemní vodou), výsledek je stejný: voda, která nikdy nevychladne a po tisíce let teče přesně tak, jak teče dnes.

A není to žádná novinka pro turisty. Termály u Saturnie využívali už Etruskové a po nich Římané, kteří tu zakládali první lázeňské stavby — koupání v horké sírné vodě bralo dávné obyvatelstvo jako léčbu i náboženský rituál zároveň. Když se tedy o půlnoci spustíte do vlažné kamenné vany pod mlýnem a nad vámi svítí hvězdy, děláte přesně to, co tu lidé dělají dva a půl tisíce let. Jen vy za to neplatíte nic.

Val d'Orcia: dvě tváře horké vody

O kus severněji, už v slavném UNESCO údolí Val d'Orcia, najdete dva úplně jiné termály. Bagno Vignoni je unikát — místo náměstí má vesnice uprostřed obří renesanční bazén plný horké pramenité vody, kolem dokola kamenné domy. Koupat se v něm samotném nesmí, ale je to jeden z nejfotogeničtějších koutů Toskánska a kousek pod vsí v Parco dei Mulini teče horká voda volně a zdarma.

Ten bazén místo náměstí, tedy Piazza delle Sorgenti, „náměstí pramenů", je naprostá rarita. Tam, kde každá jiná italská vesnice má dlažbu, kostel a kavárnu, má Bagno Vignoni obdélníkovou nádrž z 16. století, ve které stoupá pára z horké vody. Není to architektonický výstřelek — vesnice prostě vznikla kolem pramene a celý její život se kolem té vody točil odjakživa.

A koupali se tu věhlasní lidé. Tradice praví, že do zdejší vody se chodila ponořovat svatá Kateřina Sienská, jedna z nejvýznamnějších světic středověku, kterou sem podle legendy posílala matka, aby ji odlákala od přísného asketického života. Lázně později navštěvoval i Lorenzo Medicejský řečený Nádherný, vládce Florencie a mecenáš renesančních umělců, který si sem jezdil léčit dnu a artritidu. Když dnes stojíte u zábradlí nad parami stoupajícími z bazénu, díváte se na úplně stejný výjev, jaký viděli oni před pěti sty lety.

Druhá tvář je pohádková: Bagni San Filippo. V lese nad vsí teče horký sírný potok přes obří bílý travertinový útvar zvaný Balena Bianca — „bílá velryba". Voda vyvěrá až okolo 48 °C, takže je příjemná i mimo sezonu, a celý areál Fosso Bianco je zcela zdarma.

Ta „bílá velryba" není výmysl marketingu — je to skutečný útvar. Sírná voda po staletí ukládala vápenec vrstvu po vrstvě, až vytvořila obří splývající kaskádu zářivě bílého sintru, která se mezi tmavými stromy lesa opravdu podobá hřbetu vynořující se velryby. Roste dál i dnes, milimetr po milimetru, takže se na ni díváte jako na živou sochu, kterou tesá sama voda. Pod ní se voda sbírá do mělkých modrobílých jezírek, a čím výš k prameni, tím je teplejší.

Jméno vsi prozrazuje i kus historie: svatý Filip Benicius se sem prý ve 13. století uchýlil do jeskyně, aby unikl tomu, že ho chtěli zvolit papežem. Poustevník v lese plném horké vody — těžko si představit klidnější útočiště. Pro návštěvníka to znamená jedno: sestup lesní stezkou k Balena Bianca je krátká pouť, na jejímž konci čeká přírodní zázrak a teplá voda, za kterou se neplatí.

Petriolo a San Casciano: termály u řeky a na kopci

Mezi Sienou a Maremmou se schovávají Bagni di Petriolo — volné prameny u řeky Farma, známé už ve středověku. Horká sírná voda (kolem 43 °C) vyvěrá přímo u starého mostu a hradeb a v korytu se mísí se studenou řekou do přírodních van. Koupání i parkování zdarma, bez služeb a sprch — divočina v tom nejlepším smyslu.

Petriolo je mezi toskánskými termály vzácnost: jako jediné měly tyto lázně už ve středověku vlastní opevnění. Zbytky hradeb a brány, které tu pořád stojí, daly postavit Sienská republika, aby ochránila vzácný pramen — horká léčivá voda byla totiž ceněná jako poklad a chodili sem i papežové a šlechta. Lázní si tu užíval třeba papež Pius II., sienský rodák, který Val d'Orcia miloval natolik, že si nechal celé jedno městečko přestavět k obrazu svému.

Kouzlo Petriola je v tom kontrastu: na jedné straně vás z koryta šlehá horká sírná voda o teplotě přes 40 °C, na druhé hned vedle hučí ledová horská řeka Farma. Lidé si tu po staletí staví z kamenů hrázky a vany a míchají si v nich obě vody do té správné teploty — přesně jako lázeňští hosté před šesti sty lety. Voní to sírou, kameny jsou kluzké a žádný personál se o vás nestará. Je to syrové, krásné a úplně zadarmo.

Úplně na jihovýchodním cípu regionu stojí na kopci San Casciano dei Bagni, jedna z nejbohatších termálních lokalit Evropy — proslavila se nálezem antických bronzů z posvátné nádrže. Nad vsí vyvěrá horká voda a v korytu pod ní bývají volně přístupné vany; samotné historické jádro je malebné středověké městečko.

Tahle vesnička se v posledních letech dostala do světových zpráv. V roce 2022 tu archeologové vykopali z bahna posvátné termální nádrže přes dvě desítky bronzových soch starých přes dva tisíce let — etruských a římských — dokonale zachovaných právě díky horké sírné vodě a bahnu, které je po staletí konzervovalo. Spolu s nimi vylovili tisíce mincí a votivních darů, které sem lidé házeli jako poděkování bohům za uzdravení. Označili to za jeden z největších objevů antických bronzů v dějinách Itálie — a potvrdilo to, co se tu vlastně vědělo odjakživa: že tahle voda je posvátná už pro Etrusky.

Etruskové sem totiž chodili pít a koupat se dávno před Římany, kteří kult pramene jen převzali a postavili tu velké lázně. Voda vyvěrá ze 42 různých pramenů o teplotě kolem 40 °C — jeden z nejvydatnějších termálních systémů v celé Evropě. Když dnes stojíte na náměstí tichého horského městečka, je těžké uvěřit, že přímo pod vašima nohama leželo dva tisíce let dvacet bronzových bohů a čekalo, až je někdo najde.

Pitigliano: město vytesané do tufu

Jižní Toskánsko skrývá tzv. tufová města a Pitigliano je jejich královna. Domy vyrůstají přímo z hřebene oranžové tufové skály, takže z dálky vypadá, jako by město a útes byly jeden kámen. Pod ulicemi se táhne labyrint etruských chodeb a sklepů; pro svou starou židovskou čtvrť se mu říká „Malý Jeruzalém". Nejlepší je zaparkovat naproti přes rokli a nechat se tím pohledem dostat.

Ten tuf, ze kterého město vyrůstá, je ztuhlý sopečný popel — měkký, dobře se do něj kope, a přesto drží. Etruskové to věděli líp než kdo jiný. Kolem Pitigliana vyhloubili do skály celou síť záhadných cest, kterým se říká vie cave — soutěsky tesané hluboko do tufu, místy přes deset metrů hluboké a tak úzké, že do nich slunce skoro nepronikne. Dodnes se přesně neví, k čemu sloužily: jako spojnice mezi vesnicemi, jako odvodňovací kanály, nebo jako posvátné poutní stezky k hrobkám. Procházet jimi je zážitek skoro mystický — kráčíte chodbou, kterou vyhloubili lidé tři tisíce let před vámi.

A pak je tu ten „Malý Jeruzalém". Od 16. století žila v Pitiglianu početná židovská komunita, která sem našla útočiště, když je odjinud vyháněli. Vzkvétala tu staletí, postavila si synagogu, košer pekárnu i vinný sklep vytesaný do tufu pod městem a soužití s místními bylo natolik pokojné, že se vsi přezdívalo právě „malý Jeruzalém". Komunitu zničila až druhá světová válka, ale synagoga a podzemní prostory zůstaly a dnes je můžete navštívit — tichá připomínka jednoho z nejtolerantnějších míst staré Itálie.

Maremma u moře: Castiglione della Pescaia a Talamone

Toskánsko má i moře — divokou, zelenou Maremmu. Castiglione della Pescaia je veselé přístavní městečko se středověkým hradem na kopci, pestrobarevným nábřežím a širokými písečnými plážemi v okolí. Jižněji se na skalnatém ostrohu krčí Talamone — malá rybářská obec s pevností, branou do Národního parku Maremma a rájem kitesurfařů. Po obou stranách dohlédnete na ostrov Elba i Monte Argentario.

Maremma je Toskánsko, na které kalendáře zapomínají — a má to svůj historický důvod. Ještě před necelými dvěma sty lety to byl obávaný kraj malarických bažin, kam se nikomu nechtělo. Mokřady u pobřeží byly živnou půdou pro komáry a malárii, takže zdejší lidé žili spíš ve vnitrozemských kopcích a dolů k moři scházeli jen na sezonní práci. Teprve velké vysoušecí práce v 19. a 20. století proměnily močály v úrodnou zemědělskou krajinu — a z dříve nehostinného koutu se stalo divoké, řídce zalidněné pobřeží, jaké jinde v Itálii těžko hledat.

Tahle minulost dala Maremmě její dnešní tvář: kilometry pinií, dun a volných pláží, stáda dlouhorohého šedého dobytka a kovbojové zvaní butteri, kteří je pasou na koních. A jako všude v Toskánsku tu byli první Etruskové — Talamone a okolní kopce skrývají jejich stopy, hrobky i přístavy, ze kterých kdysi obchodovali po celém Středomoří. Je to kraj, kde se kopce nořila do moře a historie do bahna.

Talamone má pro tak malou obec překvapivě velkou historii. Podle mýtu ji založil argonaut Telamon, jeden z hrdinů, kteří s Iásonem pluli pro zlaté rouno — odsud prý i jméno. Mnohem jistější je etruská minulost: nedaleko se našel slavný chrámový štít s výjevy z řeckých bájí a místo bylo důležitým přístavem dávno před Římem. A jednu stopu tu zanechal i Giuseppe Garibaldi, hrdina italského sjednocení — roku 1860 se právě v Talamone zastavil se svou výpravou „Tisíce" cestou dobýt Sicílii a doplnit zbraně. Z té zátoky tedy vyplula jedna z výprav, které stvořily moderní Itálii.

Lucca: město, kterému se vejdete na hradby

Na severu regionu je Lucca příjemná protiváha kopcovitých městeček: je rovná. Obíhá ji kompletně dochovaný renesanční hradební prstenec, po kterém dnes vede zelená promenáda pro chodce a cyklisty — okruh kolem celého města v korunách stromů. Uvnitř na vás čeká oválné náměstí Anfiteatro postavené na půdorysu římské arény a věž Torre Guinigi se stromy na střeše. Rovinaté a klidné — ideální zastávka i pro psa.

Ty hradby jsou na Lucce to nejúžasnější. Mohutný čtyři kilometry dlouhý prstenec z 16. a 17. století obepíná staré město dokonale a celý — a co je vzácné, nikdy nezažil bitvu, kvůli které byl postaven. Mohutné bastiony nakonec posloužily jen jednou, a docela jinak, než se čekalo: roku 1812 ochránily město před velkou povodní, kdy se za zavřenými branami zadržela voda. Když pak vojenský účel pominul, Lucčané udělali geniální věc — místo aby hradby zbořili, vysázeli na jejich vršku stromořadí a proměnili je v okružní park. Dnes po nich místní běhají, jezdí na kole a venčí psy v koruně stromů nad střechami města. Nic podobného v Evropě skoro neexistuje.

A ještě jedno jméno k Lucce neodmyslitelně patří: Giacomo Puccini. Skladatel oper jako Bohéma, Tosca nebo Madame Butterfly se narodil přímo tady roku 1858 a jeho rodný dům je dnes muzeem. Lucca na svého slavného rodáka nedá dopustit — v létě se tu konají festivaly s jeho hudbou a na náměstí mu sedí v bronzu vlastní socha s cigaretou a kloboukem. Jedno z mála velkých toskánských měst, kterým se v tomhle článku zabýváme, je tak zároveň městem hudby, hradeb a stínu — ideální poslední zastávka, než zase zamíříme za horkou vodou.

Tohle Toskánsko si nekoupíte vstupenkou. Stačí vědět, kam zajet, kde zaparkovat a v kolik vstát — a horká voda, tufové skály i moře Maremmy vám to vrátí i s úroky. Nejlepší je vrátit se sem znovu — pravděpodobně zase v noci, do Saturnie.