Jak vznikl SeekBone: roky jsme vylepšovali auto, ale problém byl jinde

Roky jsme vylepšovali auto. Skutečný problém byl ale jinde.

Naše první „dovolená v autě" vypadala takhle: čtrnáct dní po Česku, spaní na karimatce, kolem nás naházený bordel a dvě koloběžky, co se válely zrovna tam, kde měly být nohy. Byla to divočina. A naprosto nás to dostalo.

Takhle to začalo. A od té doby nás cestování nepustilo.

Itálie, která měla být Rakouskem

Měli jsme namířeno do Rakouska, jenže počasí mělo jiný plán. Tak jsme přehodili výhybku a zamířili rovnou k Lago di Gardě. A právě tam nám došlo, jak málo o tomhle všem víme.

Co všechno člověk potřebuje, když spí v autě? Lednička žádná, jen obyčejný chladící box, který nestíhal. Baterie pořád na nule. Katastrofa. A přesto nádhera. Vrátili jsme se plní dojmů — a s pěkně dlouhým seznamem věcí, co příště uděláme líp.

Truhlář, který to přece zvládne levou zadní

Jsem truhlář. A jako každý truhlář mám zlaté české ručičky a hlavně tu neochvějnou jistotu, že tohle přece zvládnu levou zadní. Vestavba do auta? Brnkačka.

Skončilo to po třech měsících a pěkné hromádce peněz — ale auto bylo konečně vybavené, jak má být: solární panely, kompresorová lednička, vyřešené nabíjení. Vyrazili jsme do Chorvatska a s vestavbou to bylo nebe a dudy.

A přesto něco pořád nehrálo. V autě jsme půlku času viseli na mobilech a hledali, kam dál. Kde se vyspat, co vidět, kudy jet. Občas z toho byla i hádka — že jsme zabočili špatně, nebo že tamto vychválené místo bylo úplně jinde, než slibovala mapa. Znáte to.

Deset tisíc oknem (a jedna lekce do života)

Další rok, Itálie, už zkušenější. Tehdy mi došlo, že olověná baterka na kempování prostě nepatří. Deset tisíc jsem vyhodil oknem jenom proto, že jsem si myslel, že ušetřím — baterii jsem rok co rok vybil víc, než bylo zdrávo, a ona to nevydýchala. Nakonec jsem koupil pořádnou LiFePO4. Drahá. Ale pořád levnější než kupovat tu lacinou každou sezónu znovu.

Znáte to heslo „nejsem tak bohatý, abych si kupoval levné věci"? V autě platí dvojnásob. Myslíte, že ušetříte — a nakonec vás to stojí dvakrát tolik a hromadu nervů k tomu.

Roky jsme řešili auto. Jenže problém byl jinde

A teď to hlavní. Každý rok bylo auto lepší. Vybavenější, chytřejší, pohodlnější. Jenže ten otravný problém, kvůli kterému jsme viseli na mobilu, nezmizel ani trochu. Protože nikdy nešlo o auto. Šlo o informace.

A dvakrát nás to nakoplo pořádně.

Poprvé v Itálii, kde mě složila ledvinová kolika. Nebudu zabíhat do detailů — řeknu jen, že ve chvíli, kdy se nemůžete ani hnout, je úplně jedno, jak hezkou máte vestavbu.

Podruhé v Řecku, kde si partnerka přivřela ruku do ledničky. Jo, čtete správně. Otevřela víko, strčila tam ruku, víko spadlo — a bylo to. V nemocnici na nás koukali, jestli si neděláme srandu. Nedělali jsme. Vypadalo to na zlomeninu (má prsty jak špejličky), tak nás poslali na rentgen.

A tady přišel ten pravý vtip. Řecká nemocnice, všude jenom ty jejich klikyháky, ze kterých nepřečtete ani písmeno. Vytáhnete mobil, spustíte překladač — a jede to. Do chvíle, než vás odvedou na rentgen, kde je všechno odstíněné. Signál fuč. Překladač fuč. A vy bloudíte katakombami nemocnice, nikomu nerozumíte, na cedulích ani jeden anglický název, žádné obrázky, nic. Strávili jsme tím celý den. Dneska bych první sáhl po tlačítku SOS — tísňová čísla i zdravotní karta v jazyce země fungují, i když signál ne.

Pořád dokola ty samé otázky

A nejsou to jenom průšvihy. Stačí se podívat na sociální sítě. Pořád tam dokola lítají ty úplně samé otázky: Co se v té dané zemi smí a co ne? Co si vzít s sebou? Jak fungují mýtné brány a kolik to stojí? Jaké budou náklady? Kam vyrazit? Máte tip na dobré místo? A co mám dělat, když…?

Furt ty samé otázky. A já u toho vždycky koukám a říkám si — proboha, proč už to konečně někdo nevyřeší?

Chtěl jsem obyčejný seznam. Skončil jsem se startupem.

Podělit se o ty zážitky jsme chtěli odjakživa. Zkusili jsme to — psát na Facebook. A narazili na to, co zná každý: psát příspěvky je otrava. Tak jsme si řekli, že si to budeme aspoň zapisovat do notýsku. Hádejte, kolik jsme toho zapsali. Po roce jsme se k němu ani nevrátili.

A tak jsem si jednoho dne řekl: jsme v době umělé inteligence — proč si ten deníček nenechat psát automaticky? Pár let se totiž věnuju programování, tak jsem si řekl, že si takovou věc prostě udělám sám.

Začalo to úplně nevinně. Chtěl jsem obyčejný HTML seznam míst. Nic víc. Jen seznam, kam si zapíšu, kam bychom chtěli jet.

Jenže ten seznam jsem potřeboval třídit. A filtrovat. A než jsem se nadál, nebyl to seznam, ale malá appka.

A pak jsem chtěl víc. A ještě víc. Z malé appky byla online aplikace. A když už online aplikace — proč by to nemohla být i appka pro Android? Tak jsem začal přidávat funkce. Jednu za druhou.

A v jednu chvíli mi došlo, na čem to vlastně dělám. Chtěl jsem seznam míst do Itálie. A stavěl jsem startup.

A proč vlastně jenom Itálie? Proč ne rovnou celý svět?

Tady mě napadlo to co každého: tohle přece už dávno někdo musel vymyslet. Nebudu vymýšlet kolo.

A měl jsem pravdu. Appka na naplánování cesty existuje. Na rezervaci ubytování existuje. Na letenky taky. Na úplně všechno existuje appka.

Jenom jich musíte mít rovnou deset. Jednu na tohle, druhou na tamto — a stejně v žádné není zrovna to, co potřebujete. A já nechci jednu appku na to, že jedu kempovat, a druhou na to, že letím letadlem. Chci jednu. Univerzální. Na všechno.

A tak vznikl SeekBone.

Appka, která tyhle informace drží po ruce — i ve chvíli, kdy je signál pryč a vy zrovna nemáte čas hledat. A protože si chci dovolenou užít, ne ji protrávit koukáním do mobilu, postavili jsme ji tak, ať většinu zařídí sama. Vezmu telefon, zmáčknu tlačítko, namluvím pár vět — a zbytek (včetně tohohle deníčku) doplní umělá inteligence. S GPS souřadnicemi místa i s fotkami, co jsem cestou nacvakal.

Letos to bude jízda

Letos vyrážíme znovu do Itálie. Tentokrát na dva měsíce. A poprvé s naší appkou.

Jsem na to strašně zvědavej. Konečně si naživo vyzkoušíme, jestli funguje tak krásně, jak jsme si vysnili. Tak nám držte palce.

A hlavně — chceme vám předat všechno, co jsme se za ty roky natloukli. Tu samou cestu od úplných nováčků k „aha, takhle se to dělá" si totiž nemusíte projít po svém. My jsme na to kápli. A rádi vám pomůžeme.

Tak pojeďte do toho s námi.