Neapolský záliv je místo, kde Itálie vytáhla úplně všechno najednou: sopku, která pohřbila celá města, antické ruiny, kam se vejdete dovnitř, a pobřeží tak pohlednicové, že vám u prvního pohledu vypadne foťák z ruky. Jenže přesně tahle nádhera má jeden háček, který v průvodcích bývá schovaný pod čarou.

Tím háčkem je doprava. Amalfské pobřeží totiž miluje krásu, ale nesnáší automobilový provoz — úzké serpentiny, přísné zóny ZTL a věčně přeplněná parkoviště. Tenhle průvodce shrnuje, co potřebujete vědět dřív, než vjedete: kde nejlíp zaparkovat, kde číhá ZTL, kolik stojí ruiny, kam smí pes a v kolik ráno vyrazit. Všechno z ověřené databáze míst.

Než ale začneme s couváním v serpentinách, stojí za to vědět, do jak nabité krajiny vlastně vjíždíte. Kampánie není náhodná kupa krásných měst — je to jeviště, na kterém se odehrály tři tisíce let evropských dějin. Nejdřív sem připluli Řekové a založili osadu, kterou nazvali prostě Neapolis, „nové město". To jméno přežilo všechno: Římany, kteří si na zdejším pobřeží stavěli luxusní vily a kterým se kraj líbil tak, že mu začali říkat Campania felix — „šťastná Kampánie" — kvůli sopečné půdě, jež rodila víno a obilí jako nikde jinde. Pak Byzanc, Normany, Bourbony s jejich obřími paláci. Každá z těch civilizací tu nechala vrstvu, kterou cestou potkáte na každém kroku.

A přesně proto je tahle krajina tak intenzivní. Sopečná půda, která dnes rodí ty obří citrony a rajčata San Marzano, je tatáž síla, co kdysi za jediný den pohřbila celá města. Krása a hrozba tu jdou ruku v ruce — ucítíte to na každém kroku, od kráteru Vesuvu až po chrámy, které přežily déle než národy, jež je postavily.

Amalfské pobřeží: nejkrásnější silnice Itálie — a past na vysoká auta

Silnice SS163, vytesaná do útesů nad mořem, je legenda. John Steinbeck o ní napsal, že je „dech beroucí z každého úhlu a děsivá z poloviny z nich". Stoupá, klesá, vine se kolem zatáček, kde se dvě auta sotva minou, a pod vámi se otevírá moře v odstínu, na který nemáme české slovo. Jenže právě tady přichází lekce číslo jedna pro každého, kdo sem míří autem.

Amalfské pobřeží přitom dlouho nebylo pohlednicí pro turisty, ale tvrdým, izolovaným krajem, kam se dalo dostat skoro jen z moře. Vesnice se lepily na útesy jako hnízda a žily z rybolovu a citronů. Teprve když sem v 19. století začali jezdit angličtí a němečtí romantici a po nich umělci a spisovatelé, proměnilo se „nejnedostupnější pobřeží Itálie" v synonymum luxusu. Dnes patří mezi památky UNESCO — chráněné je tu doslova celé pobřeží jako jeden propojený kulturní celek, kde se terasy s citroníky, kláštery a barevné domky počítají za umělecké dílo samy o sobě.

Ty terasy nejsou jen pro krásu. Jsou na nich obří citrony „sfusato amalfitano", protáhlé jako ragbyový míč a tak voňavé, že z nich místní dělají likér limoncello a slunce na kůži se z nich dá málem cítit přes sklo. Když pojedete po SS163 s otevřeným okénkem, ucítíte je dřív, než je uvidíte — a pochopíte, proč se tahle silnice nedá projet rychle.

Hvězdou téhle silnice je samozřejmě Positano — vertikální město nalepené na útes, kde pastelové domky stoupají jeden nad druhým tak, že schody nahrazují ulice a auto je tu k ničemu. Ještě v první půlce 20. století to byla chudá rybářská vesnice, ze které lidé spíš odcházeli za chlebem do Ameriky. Slávu jí vrátil spisovatel John Steinbeck, který sem v 50. letech přijel a napsal o Positanu esej, jež začíná slovy, že je to „místo snové, které se vám zdá neskutečné, dokud tam jste, a pak se po odjezdu naléhavě skutečným teprve stává". Po Steinbeckovi přijeli další — a vesnice se proměnila v ikonu.

S Positanem je spojená i móda. V 60. letech se odsud rozšířil styl barevných, vzdušných lněných šatů a sandálů známý jako moda Positano — lehké oblečení, které ladilo s rozpáleným pobřežím a brzy se z něj stal pojem. Dodnes jsou uličky lemované krámky s těmi vlajícími šaty, a i když je to z velké části past na turisty, ta lehkost ke kraji prostě patří. Nejlíp Positano vynikne z paluby lodi — teprve odtud je vidět, jak neskutečně to celé město visí nad mořem.

Amalfi a Atrani: katedrála jako z pohádky a nejmenší obec Itálie

Amalfi bývalo námořní velmoc soupeřící s Benátkami a Janovem; dnes z té slávy zůstala oslnivá katedrála svatého Ondřeje s pruhovaným arabsko-normanským průčelím a širokým schodištěm, na kterém se sluní celé město. Hned za rohem, oddělená jen skalním výběžkem, leží Atrani — jedna z nejmenších obcí Itálie, kde uličky končí u vody a turistů je zlomek.

Když dnes stojíte na tom přeplněném náměstíčku, je těžké uvěřit, že tahle hrstka domků byla kdysi jednou ze čtyř velkých námořních republik Itálie — po boku Benátek, Janova a Pisy. V 9. a 10. století amalfské lodě brázdily celé Středomoří, obchodovaly s Byzancí i s arabským světem a místní kupci byli tak bohatí, že měli vlastní obchodní zastoupení až v Cařihradu. Amalfským se dokonce připisuje zdokonalení námořního kompasu. Ta sláva skončila náhle: v roce 1343 mořská bouře a snad i sesuv části pobřeží spláchly velkou část přístavu do moře, a velmoc se scvrkla do té pohlednicové vesničky, kterou vidíme dnes.

Druhá amalfská tradice je tišší, ale přežila staletí — výroba ručního papíru. Místní ho vyráběli arabskou technikou z bavlněných hadrů už ve středověku a dodnes tu v údolí nad městem funguje papírenské muzeum ve staré dílně. Když budete v krámcích vybírat suvenýr, ten drahý hrubý dopisní papír není turistická past, ale poslední ozvěna doby, kdy Amalfi vyváželo do celé Evropy něco vzácnějšího než citrony.

A Atrani? Stačí projít tím krátkým tunelem podél silnice a octnete se v jiném světě. Kde má Amalfi davy a selfie tyče, má Atrani staré ženy na židlích před domy a děti kopající do míče na náměstí u kostela. Je to jedna z nejmenších samostatných obcí v celé Itálii a kupodivu právě tahle „nedůležitost" ji zachránila před přeměnou v jeden velký suvenýrový stánek. Zaparkovat se tu stejně nedá, takže přijdete pěšky a máte klid — což je vlastně to nejlepší, co se vám tu může stát.

Sorrento: ideální základna pro výlety lodí i pro psa

Pokud nechcete platit drahé a přeplněné parkování přímo na Amalfi, je Sorrento ta nejrozumnější volba. Sedí na útesech nad zálivem, má vícepatrová záchytná parkoviště a odsud vyrazíte lodí na Positano, Amalfi i Capri, aniž byste museli do serpentin. Z parkoviště je to kousek do parku Villa Comunale s výhledem na moře — ideální místo, kde vyvenčit psa, než nasednete na trajekt.

Sorrento sedí na poloostrově jako na divadelní lóži s výhledem přes celý záliv na Vesuv, a ten výhled okouzloval lidi odjakživa. Své jméno město možná dluží Sirénám — těm bájným zpěvačkám z Homérovy Odyssey, které lákaly námořníky na útesy. Sorrenťané tu legendu berou vážně dodnes; vždyť kousek od pobřeží leží ostrůvky, kterým se říká Li Galli a které byly podle pověsti právě domovem Sirén. Ať už věříte čemukoli, jisté je, že tohle pobřeží vás zpěvem útesů a moře dokáže pořádně zdržet.

Sorrento je taky rodištěm jednoho z velikánů italské literatury — renesančního básníka Torquata Tassa, autora eposu o křižácích. Procházíte-li starým městem, narazíte na náměstí pojmenované po něm a na sochu, která se na záliv dívá stejně, jako se na něj musel dívat on. A jako celé pobřeží, i Sorrento dýchá citrony: zdejší limoncello je možná to nejslavnější v Itálii a v podloubích starého města vám ho nabídnou v takovém množství, že odoláte jen těžko. Se psem počítejte s tím, že na ochutnávku v krámku ho s sebou většinou nevezmete — počká venku u parku.

Pompeje a Vesuv: den, kdy se zastavil čas

Pod Vesuvem se snoubí dvě věci, kvůli kterým se do Itálie jezdí: dějiny, na které si můžete sáhnout, a krajina, která bere dech. Pompeje vás vtáhnou do dne v roce 79, kdy se čas zastavil pod nánosem popela — chodíte skutečnými ulicemi, mezi pekárnami, lázněmi a freskami. A na obzoru za fórem stojí viník celé tragédie: Vesuv, jediná pevninská sopka Evropy, která je stále činná.

To, co se tu jednoho srpnového (podle některých říjnového) dne roku 79 n. l. stalo, je největší a zároveň nejmrazivější paradox antiky. Vesuv vybuchl s takovou silou, že vyvrhl sloup popela a kamení vysoko do stratosféry; pak se ten sloup zhroutil a po úbočích se valily žhavé pyroklastické proudy. Pompeje pohřbil několikametrový nános popela a pemzy, sousední Herculaneum zalil proud rozžhaveného bahna. Pro lidi to byla katastrofa — pro archeology dar, jaký nemá v Evropě obdoby. Popel města nezničil, ale dokonale je zakonzervoval: ulice, obchody, nápisy na zdech, dokonce graffiti.

Nejsilnější jsou ale sádrové odlitky obětí. Když archeologové v 19. století narazili v ztvrdlém popelu na duté prostory, došlo jim, že to jsou otisky těl, která se rozložila. Nalili do nich sádru — a získali tak děsivě přesné odlitky lidí v jejich posledních okamžicích: schoulené postavy, matku chránící dítě, psa zkrouceného na řetězu. Žádné muzeum vás nepřipraví na chvíli, kdy nad jedním z těch odlitků stojíte sami. Ironií osudu jeden z prvních, kdo katastrofu popsal, byl spisovatel Plinius mladší, jehož strýc Plinius starší při záchranné výpravě k sopce zahynul; po něm dnes vědci pojmenovávají nejprudší typ sopečné erupce „plinijský".

A pak je tu on sám — Vesuv. Stoupáte štěrkovou stezkou k okraji kráteru a najednou vám dojde, na čem vlastně stojíte: na jediné aktivní sopce evropské pevniny. Z okraje kráteru se díváte do hlubokého žlábku s vrstvenými stěnami, místy z něj ještě stoupá pára, a za zády máte celý záliv jako na dlani — Neapol, moře, Capri na obzoru. Je to jeden z těch okamžiků, kdy se geologie a krása potkávají na jednom místě.

Vesuv ovšem zdaleka „nemá za sebou". Naposledy vybuchl v roce 1944, na konci války, a od té doby „jen" spí — vulkanologové ho proto bedlivě hlídají. Důvod je děsivě prostý: v jeho stínu, na nejúrodnější (a nejnebezpečnější) půdě Itálie, dnes žijí miliony lidí. Předměstí Neapole se táhnou až k samému úpatí sopky, takže Vesuv je považován za jednu z nejnebezpečnějších sopek na světě — ne kvůli své síle, ale kvůli tomu, kolik lidí by ohrozil. Když po té štěrkové stezce funíte nahoru, je dobré myslet na to, že tahle hora není mrtvý památník, ale spící obr, který si jen dává pauzu.

Pokud vás Pompeje fascinují, ale jejich rozlehlost vás unaví, jeďte do Herculanea — a leckdo vám potichu poradí, že tady je to vlastně lepší. Bylo to bohatší a menší přímořské městečko než Pompeje, takže místo davu obchodů a hospod tu najdete elegantní vily s mozaikami. A hlavně: zatímco Pompeje zalil suchý popel, Herculaneum pohřbil proud žhavého bahna, který ho zapečetil jako konzervu.

Rozdíl v dochování je ohromující. Bahno totiž zuhelnatělo a uchovalo i věci, které jinde dávno shořely nebo zetlely — dřevěné trámy a dveře, schody, postele, dokonce uhlí v kuchyni a zbytky jídla na stole. Dochovala se tu i celá knihovna papyrových svitků (tzv. Vila papyrů), kterou se vědci učí číst pomocí počítačové tomografie dodnes. Chodit Herculaneem znamená dívat se na římský všední den ne jako na ruinu, ale skoro jako na byt, ze kterého obyvatelé právě na chvíli odešli.

Neapol: chaos, pizza a nejkrásnější záliv na světě

Neapol není město, které se prohlíží — je to město, které se přežije a zamilujete si ho. Hlučná, syrová, opravdová. Tady se zrodila pizza Margherita, tady ze Spaccanapoli, úzké uličky řezající staré město jako nožem, dýchá život, jaký jinde v Itálii nenajdete. A z výšky pevnosti Castel Sant'Elmo se vám rozprostře celý záliv s Vesuvem na obzoru.

Začněme tou pizzou, protože na to má Neapol papíry. Legenda praví, že v roce 1889 upekl pizzaiolo Raffaele Esposito pro královnu Margheritu Savojskou pizzu v barvách italské vlajky — červená rajčata, bílá mozzarella, zelená bazalka — a pojmenoval ji po ní. Ať už je ta historka přesná nebo přibarvená, neapolská pizza je dnes chráněná zákonem i organizací, která hlídá, že má správné tenké, nadýchané okraje pečené v rozpálené dřevěné peci pár desítek vteřin. Sníst ji jinde a říkat tomu pizza je tady skoro rouhání.

A rouhání je u Neapole klíčové slovo, protože tohle město žije vírou i pověrami zároveň. Patronem je svatý Gennaro a třikrát do roka se v katedrále odehrává „zázrak": zaschlá krev světce v ampuli prý zkapalní. Když zkapalní, je vše v pořádku; když ne, Neapolitánci znervózní — naposledy se to spojovalo s neštěstími. A vedle starého svatého má město i nového: Diega Maradonu, fotbalistu, který Neapol dovedl k titulu, a jehož portréty visí po městě jako ikony. V Neapoli se posvátné a všední, vznešené a pouliční mísí tak samozřejmě, že to jinde nenajdete.

Pod tím vším navíc Neapol skrývá celé druhé město — kilometry chodeb, cisteren a katakomb vytesaných do měkkého žlutého tufu, ze kterého je postavený i povrch. Řekové a Římané tu těžili kámen na stavbu a za války sloužilo podzemí jako protiletecké kryty. Procházka „Napoli Sotterranea" je možná to nejlepší, co se dá za horkého odpoledne podniknout — dole je chladno a ticho, zatímco nad vámi burácí ten nezkrotný chaos.

Když chcete od mořských davů a pekla ruin na chvíli utéct do velkolepého chládku, je tu severně od Neapole jeden trumf, ke kterému se pohodlně dojede autem bez serpentin — Reggia di Caserta. Tenhle obří palác si nechali v 18. století postavit neapolští Bourboni jako odpověď na francouzské Versailles, a vyhráli to na velikosti: s asi 1 200 místnostmi je to jeden z největších královských paláců na světě a poslední velké dílo italského baroka, dnes na seznamu UNESCO.

Nejvíc dech bere ale zahrada. Táhne se v dokonale rovné ose dlouhé přes tři kilometry a končí umělou kaskádou s vodopádem, ke kterému voda teče dlouhatánským akvaduktem zdálky. Soustava bazénů zdobených sochami z antické mytologie vás táhne pořád dál a dál, až nakonec stojíte pod vodopádem a ohlížíte se na palác kdesi na obzoru. A pokud vám tahle scenérie přijde povědomá z plátna, nemýlíte se: pro svou nadpozemskou velkolepost si Reggii oblíbil i Hollywood — natáčely se tu mimo jiné scény ze Star Wars (královna Amidala ve svém paláci) i z jednoho dílu Mission: Impossible.

Cilento: řecké chrámy a pobřeží bez davů

Za Salernem davy mizí a začíná Cilento — divočejší, levnější a klidnější jih Kampánie. Jeho korunou je Paestum: tři dórské chrámy z 6.–5. století př. n. l., které patří k nejlépe dochovaným na světě. Stojí volně na pláni, nejkrásnější jsou za svítání a po setmění, kdy zlatý kámen září a vy je máte skoro pro sebe.

Paestum je vlastně řecké město, které se ocitlo ve špatné zemi. Založili ho řečtí kolonisté kolem roku 600 př. n. l. a pojmenovali ho Poseidonia, po bohu moře Poseidonovi. Ty tři chrámy jsou starší než většina toho, co dnes stojí v samotném Řecku — a paradoxně i lépe zachovalé, protože když Poseidonia upadla a okolí zarostlo bažinami a malárií, město upadlo v zapomnění a nikdo neměl důvod chrámy rozebírat na stavební kámen. Spaly v křoví staletí, dokud je v 18. století znovu neobjevili. Stojíte tak před dórskými sloupy, které pamatují dobu před Sokratem, a máte je skoro sami pro sebe.

Cilento má ale ještě jeden, mnohem nečekanější přínos lidstvu — a chodíte po něm každý den. Právě tady, ve vesnicích zdejšího pobřeží, studoval v polovině 20. století americký vědec Ancel Keys stravu místních a popsal něco, čemu dnes říká celý svět středomořská dieta: olivový olej, ryby, luštěniny, zelenina, málo masa. Keys byl zdejším krajem tak okouzlený, že se sem nastěhoval a dožil se ve výborné kondici přes sto let. Tahle krajina tedy nedala světu jen chrámy, ale i návod, jak žít dlouho — a ověříte si ho při talíři čerstvé mozzarelly z buvolího mléka, kterou se Cilento taky proslavilo.

Kampánie je nálož. Sopka, pod kterou leží pohřbená města, pobřeží, které vám vyrazí dech, a chaos Neapole, ze kterého máte chuť na pizzu i na útěk zároveň. Autem a se psem to chce o trochu víc plánování — ale výhled z lodi na Positano a vůně Paesta za soumraku vám to vrátí i s úroky.