Velký průvodce · Lazio · UNESCO

Etruské nekropole Cerveteri a Tarquinia: města mrtvých, kde se zastavil čas

Představte si celé město. Ulice, křižovatky, náměstíčka, čtvrti boháčů i chudších. Domy s dveřmi, schody, lavicemi a dokonce s polštáři vytesanými do skály. Až na jednu maličkost: nikdo tu nebydlí už pětadvacet století. Tohle je Banditaccia u Cerveteri, město, které Etruskové postavili pro své mrtvé — a postavili ho líp, trvanlivěji a s větší láskou než to, ve kterém sami žili.

Hodinu cesty severozápadně od Říma leží dvojice míst, na kterou většina turistů zapomene: nekropole Banditaccia u Cerveteri a Monterozzi u Tarquinie. Společně tvoří jeden zápis na seznamu UNESCO a společně vám řeknou o Etruscích víc než kterékoli muzeum. V Cerveteri uvidíte, jak si stavěli posmrtné domy. V Tarquinii uvidíte, jak je zevnitř malovali — barevné fresky tanečníků, hostin a delfínů, díky kterým o téhle záhadné civilizaci vůbec něco víme. Tenhle průvodce vám poradí, jak obě místa spojit do jednoho dne, kolik to stojí, kde necháte auto a proč některé hrobky uvidíte jen přes sklo.

Kdo byli Etruskové? Národ, který tu vládl dávno před Římany, naučil je oblouk, kanalizaci i gladiátorské hry — a pak beze stopy splynul s Římem. Své písmo nám zanechali, ale jen v krátkých nápisech, a souvislé texty zmizely. Takže jejich svět dnes čteme hlavně z jednoho zdroje: z toho, co si vzali s sebou do hrobu. A vzali si toho hodně.

Banditaccia: jak se prochází městem mrtvých

Banditaccia se rozkládá na ploše přes dvacet hektarů a odhaduje se, že ukrývá kolem dvaceti tisíc hrobů. Ne všechny jsou odkryté, ale ta část, kterou si projdete, stačí. Jdete po skutečné staré cestě, po stranách se zvedají travnaté kupole — tumuly — pod kterými se schovávají kamenné komory. Některé jsou velké jako menší kruhový dům, do jiných se sehnete. A protože je Etruskové vytesali tak, aby připomínaly skutečná obydlí, máte pořád pocit, že někam vcházíte na návštěvu.

Nejstarší tumuly pocházejí už ze 7. století před naším letopočtem a patřily nejbohatším rodinám. Čím dál procházíte, tím víc se styl mění — pozdější hroby jsou seřazené do úhledných řad podél ulic jako činžáky, protože i mezi mrtvými se časem začalo šetřit místem. Je to doslova územní plán starověkého sídliště, jen vytesaný do měkkého sopečného tufu.

Klikněte na fotku pro zvětšení. Všechny snímky: Wikimedia Commons, uvedené licence.

Tomba dei Rilievi: domácnost vytesaná do stěn

Jestli máte v Cerveteri vidět jedinou hrobku, je to Tomba dei Rilievi, Hrobka reliéfů. Objevili ji náhodou v roce 1847 a je úplně jiná než ostatní. Patřila rodu Matuna a její stěny i pilíře pokrývají barevné štukové reliéfy — naběračky, nože, provazy, polštáře, dokonce psík a podivné podsvětní stvoření. Je to jako nahlédnout do spíže a kuchyně etruského šlechtice, jen místo skutečných věcí jsou tu jejich tesané podobizny, aby je zesnulý měl po ruce i na onom světě.

Háček: tahle a další nejcennější hrobky jsou kvůli ochraně fresek uzavřené sklem a mají řízené mikroklima. Dovnitř se nepodíváte, nakouknete přes prosklenou stěnu. Není to vada — je to jediný způsob, jak ty křehké barvy uchovat pro další generace. Počítejte s tím, ať nejste zklamaní, že „je to zamčené".

Tarquinia: galerie pod zemí, jakou jinde nenajdete

Pětatřicet kilometrů na sever leží druhá polovina příběhu — nekropole Monterozzi u Tarquinie. Zvenku skoro nuda: travnatý kopec posetý nízkými stříškami, pod každou jeden vstup a strmé schody dolů. Ale právě dole je ten poklad. Tarquinia je totiž největší galerie etruského malířství na světě. Stěny stovek hrobek pokrývají fresky staré dva a půl tisíce let a v některých vás čeká barva tak živá, že nevěříte, že je tak stará.

Nejslavnější je Hrobka leopardů (kolem roku 470 před naším letopočtem): dvě velké šelmy hlídají scénu hostiny, kde polehávají hodovníci, hrají flétnisté a tanečníci se prohýbají do kroku. Etruskové si totiž smrt nepředstavovali jako temno, ale jako pokračování dobrého života — proto hodují, pijí, milují se a tančí i na stěnách hrobů. Vy sestoupíte po schodech, otočíte se — a stojíte uprostřed dávné party, na kterou vás po pětadvaceti staletích pozvali.

Jak obě místa spojit a kdy přijet

Cerveteri i Tarquinia leží u pobřežní dálnice severozápadně od Říma, takže se dají krásně navléct na jeden den. Doporučený postup: ráno Banditaccia (než vyleze poledne, mezi tumuly je málo stínu), pak přejezd do Tarquinie a odpoledne dolů do chladných malovaných hrobek, kde je i v parném létě příjemně. Mezi oběma je zhruba půlhodina jízdy. Jak to celé poskládat s dalšími zastávkami a nezdržet se, vyřešíte v plánovači trasy.

Vezměte si vodu, klobouk a pevnější boty — v Banditaccii se chodí po nerovném terénu a stínu je poskrovnu. Schody do hrobek bývají strmé a vlhké, takže pozor na uklouznutí. Jaro a podzim jsou tu nejpříjemnější; v létě jednoznačně ráno.

Autem k nekropolím: kde zaparkovat

Tady je dobrá zpráva pro řidiče: na rozdíl od center velkých měst se k oběma nekropolím autem v pohodě dostanete. Banditaccia má parkoviště přímo u vstupu, Monterozzi v Tarquinii rovněž. Co ale platí: samotná historická jádra Cerveteri a hlavně Tarquinie jsou úzká, kopcovitá a místy se zónami omezeného vjezdu (ZTL). Pokud budete chtít zajít i do města na oběd, auto nechte na záchytném parkovišti pod hradbami a do uliček vyjděte pěšky — stejně byste se tam dodávkou protáhli jen těžko.

Kde přesně případná ZTL začíná a kudy se jí vyhnout, si ověřte ve vrstvě mýtného a ZTL; vhodná parkoviště (i s ohledem na výšku dodávky) najdete v parkovací vrstvě. Kompletní pravidla pro řízení v Itálii shrnuje přehled pravidla pro řidiče v Itálii.

Krátké shrnutí, ať na nic nezapomenete

Cerveteri a Tarquinia jsou dvě strany jedné mince: kamenné město mrtvých a podzemní galerie maleb. Spojte je do jednoho dne, ráno Banditaccia, odpoledne malované hrobky Tarquinie. Vstup je placený, velký okruhový lístek pokryje i muzea, ceny si ověřte na sezonu 2026. Auto necháte u vstupu, do měst pěšky kvůli úzkým uličkám. Voda, klobouk, pevné boty. A hlavně: dejte si načas. Tohle není místo k odškrtnutí, ale k tichému úžasu nad tím, jak dávno už tu někdo žil — a jak moc měl rád život.