Velký průvodce · Bologna · symbol města

Dvě věže v Boloni: dva nakloněné kolosy, co přežily devět století

Představte si dvě cihlové jehly, které se tyčí nad střechami, vzájemně se naklánějí a vypadají, že se každou chvíli skácejí. A teď si představte, že tohle dělají od roku 1119. Dvě věže v Boloni — Due Torri — nejsou jen pohlednicový motiv. Je to nejslavnější silueta města a zároveň jeden velký napínák o tom, jestli středověcí zedníci uměli počítat statiku.

Tenhle průvodce vám poví, proč se věže naklánějí, co se s nimi děje právě teď (a pozor — situace se v posledních letech pořádně změnila), kde je vyfotíte z té nejlepší strany a jak se k nim dostat autem, aby vám místo zážitku nepřišla domů pokuta. Praktické údaje čerpáme z ověřených zdrojů; u cen a otevíracích dob, které se každou sezonu mění, najdete poznámku k ověření.

Ve středověku byla Bologna doslova les věží. Bohaté rodiny si stavěly obytné a obranné věže jako důkaz moci — kdo měl vyšší, ten byl důležitější. Historici odhadují, že jich tu kdysi stálo až kolem stovky. Většina se zřítila, byla snesena nebo zkrácena. Zůstala jich hrstka — a ty dvě nejslavnější dostaly jména po rodinách, které je nechaly postavit: Asinelli a Garisenda.

Trocha historie, ať nestojíte jak u cedule

Obě věže vznikly v rozmezí let 1109 až 1119. Vyšší z nich, Asinelli, měří dnes 97,2 metru a je tak nejvyšší nakloněnou věží Itálie — i ona se totiž lehce vychyluje. Menší Garisenda má dnes asi 48 metrů, ale naklání se mnohem dramatičtěji: vrchol je vychýlený o víc než tři metry. Původně byla vyšší, jenže už ve 14. století se kvůli povolujícímu podloží musela snížit, aby se nezhroutila.

Garisenda byla nebezpečně šikmá tak dlouho, že se dostala i do literatury — připomíná ji Dante v Pekle a později o věžích psal i Goethe. Asinelli zase posloužila vědě: v 17. a 18. století z ní fyzikové spouštěli závaží a měřili gravitaci a rotaci Země. Devět set let nakloněná stavba je prostě ideální laboratoř.

Proč vlastně rodiny stavěly takové kolosy? Šlo o kombinaci pýchy a praktičnosti. Vyšší věž znamenala vyšší prestiž — ale taky lepší obranu. V dobách, kdy se městské rody mezi sebou rvaly o moc, byla věž bezpečným útočištěm, ze kterého se dalo střílet i pozorovat. A protože pozemků v centru bylo málo, stavělo se do výšky. Jenže cihlová věž vysoká skoro sto metrů na měkkém podloží je inženýrská sázka do loterie — a část těch středověkých sázek prohrála. Některé věže spadly už během stavby, jiné byly později strženy z bezpečnostních důvodů nebo proto, že připomínaly moc rodů, které mezitím padly z přízně.

Z původního „lesa věží" tak dnes ve městě zbývá jen hrstka — kromě Due Torri třeba věže Azzoguidi, Prendiparte nebo Galluzzi. Žádná z nich se ale nevyrovná dvojici na Piazza di Porta Ravegnana, kde se sbíhá pět starobylých ulic a kde věže stojí jako dvě nesourodé sestry: jedna vysoká a hrdá, druhá zavalitá a povážlivě nakloněná. Ne náhodou se právě jim říká prostě „le due torri" — dvě věže, jako by žádné jiné nebylo třeba rozlišovat.

Jak na sebe věže vypadají dnes

Donedávna platilo jednoduché pravidlo: kdo chtěl Bolognu z výšky, vyšlapal 498 schodů na vrchol Asinelli a měl celé město jak na dlani. Jenže to už neplatí — a tohle je nejdůležitější informace celého článku.

Klikněte na fotku pro zvětšení. Všechny snímky: Wikimedia Commons, uvedené licence.

Pozor: výstup je zavřený. Co s tím

Na podzim roku 2023 začaly přístroje měřit, že se Garisenda naklání rychleji než dřív. Město kolem ní okamžitě postavilo ochrannou bariéru a celé okolí věží uzavřelo. Spustila se velká záchranná akce, jejíž součástí je i zpevnění Garisendy — a odborníci mluví o tom, že práce potrvají roky a vyjdou na desítky milionů eur.

Dobrá zpráva? I zdola jsou věže parádní podívaná — a hlavně je uvidíte z bezpočtu úhlů po celém centru. Na samotný výstup se prostě budete muset vrátit jindy.

Jen pro představu, o co (zatím) přicházíte: výstup na Asinelli obnášel 498 dřevěných schodů točících se uvnitř věže vzhůru. Schodiště je úzké a strmé, takže nahoru se chodívalo po skupinkách a sestupující museli počkat, až ti dole vylezou. Odměna na vrcholu ale stála za to — terasa nabízí kruhový rozhled na červené střechy Bologny, kopce za městem a za jasného dne i daleko do roviny Pádské nížiny. Není to nic pro lidi se závratí ani pro ty, kdo špatně snášejí stísněné prostory. Zato je to jeden z nejlepších výhledů, jaké severní Itálie nabízí — a věřme, že se k němu zase brzy dostaneme.

Velká záchrana Garisendy

To, co se kolem věží děje teď, není jen běžná údržba. Garisenda se naklání už staletí, ale měřicí přístroje v posledních letech zaznamenaly pohyb, který odborníky znervóznil. Ve hře je nejen samotná věž, ale i okolní budovy a lidé na náměstí — proto město nečekalo a celý prostor okamžitě zabezpečilo ochrannou konstrukcí. Záchranný projekt počítá s postupným zpevněním základů a dříku věže tak, aby se zastavil další náklon, a teprve potom přijde na řadu samotná oprava.

Práce mají podle dostupných informací trvat roky a vyjít na desítky milionů eur. Pro Bolognu je to obrovský zásah — věže jsou totiž symbolem města podobně jako šikmá věž pro Pisu. Není divu, že se kolem záchrany sešly peníze z veřejných i soukromých zdrojů a že místní sledují každý milimetr náklonu jako národní záležitost. Když k věžím dojdete, uvidíte to lešení a bariéry na vlastní oči — a možná pochopíte, proč je výstup na sousední Asinelli zatím tabu. Ověřte aktuální údaj: stav záchranných prací a předpokládaný termín dokončení na oficiálních stránkách města Bologna..

Odkud věže vyfotit

Klasický záběr je z Via Rizzoli, hlavní třídy, která k věžím míří přímo — obě se vám srovnají vedle sebe a v pozadí máte ruch města. Kdo chce dramatičtější pohled zespodu, postaví se těsně pod ně a namíří foťák nahoru: naklonění Garisendy je odsud nejvíc patrné. A večer? Nasvícené věže nad temným náměstím jsou jeden z nejhezčích bolognských výjevů vůbec.

Bologna kolem věží: co stihnout za půl dne

Bologna se nezbytečně chlubí třemi přezdívkami: la dotta (učená — má jednu z nejstarších univerzit na světě), la grassa (tučná — kvůli kuchyni) a la rossa (červená — podle barvy střech i cihel). Všechny tři poznáte během jediné procházky od věží. Vydejte se po Via Rizzoli na Piazza Maggiore, největší náměstí města, kde stojí nedostavěná bazilika San Petronio — jeden z největších cihlových kostelů na světě, který měl být původně ještě větší než svatopetrský chrám v Římě.

Kousek odsud teče skrytá vodní stružka u okénka na Via Piella, kde se Bologna na chvíli tváří jako malé Benátky — málokdo o tom místě ví, a přitom je to jeden z nejfotogeničtějších koutů města. A pak jsou tu portici: víc než třicet kilometrů podloubí, pod kterými projdete půlku města, aniž byste zmokli nebo se usmažili na slunci. Bologna je prostě město, kde se nejlíp chodí pěšky a kde za každým rohem na vás čeká nějaký detail.

A protože je to la grassa, neodjíždějte hladoví. Tady se zrodily tagliatelle al ragù (to, čemu doma říkáme „boloňské", i když pravé ragù se servíruje s plochými nudlemi, ne se špagetami), tortellini v vývaru a mortadella. Posaďte se do některé z trattorií v uličkách kolem tržnice Quadrilatero a dejte si oběd, který si budete pamatovat dýl než schody na věž.

Kam Bolognu zařadit na trase

Bologna leží na hlavní ose severní Itálie, takže se hodí jako zastávka skoro na každé cestě mezi Alpami a středem země. Je to dopravní křižovatka — dálnice sem míří ze všech stran a vlaky odsud jezdí do Florencie, Benátek i Milána za pár desítek minut. Pro cestu autem to znamená, že Bolognu snadno spojíte s dalšími skvosty Emilie-Romagny: kousek je to do Modeny (katedrála na seznamu UNESCO, balzamikový ocet, Ferrari), do Parmy (románský dóm a růžové baptisterium) i do Ravenny se zlatými byzantskými mozaikami.

Ideální je strávit v Boloni alespoň jeden celý den — město se nedá odbýt za hodinu. Ráno věže a centrum, v poledne oběd, odpoledne portici a některý z kostelů, večer aperitivo na náměstí. A jestli plánujete delší italský okruh, berte Bolognu jako bránu: odsud se dá pohodlně zamířit na jih do Toskánska nebo na východ k Jadranu. Naplánovat celou trasu i s parkováním a přespáním zvládnete v plánovači cesty.

Autem do centra? Radši ne — všude je ZTL

Buďme struční a důrazní: do historického jádra Bologny autem nejezděte. Celé centrum pokrývá zóna ZTL (zóna s omezeným provozem) hlídaná kamerami. Když do ní bez povolení vjedete, pokuta vám přijde poštou domů i s několikaměsíčním zpožděním — a klidně víckrát za jednu jízdu. Auto nechte na záchytném parkovišti na okraji a do centra dojeďte pěšky nebo MHD.

Kde přesně ZTL začíná, si ověřte ve vrstvě mýtného a ZTL; vhodná parkoviště a garáže na okraji jádra (i s ohledem na výšku dodávky) najdete v parkovací vrstvě. S kompletními pravidly pro řízení v Itálii vám pomůže přehled pravidla pro řidiče v Itálii.

Krátké shrnutí, ať na nic nezapomenete

Dvě věže v Boloni jsou symbol města, který přežil devět století — a právě teď bojuje o přežití dál. Výstup na Asinelli je zavřený, takže si nechte čas spíš na focení zdola, procházku podloubími a výhled z Hodinové věže. Autem do centra ne — všude je ZTL a kamery. A než vyrazíte, ověřte si na oficiálním webu, jestli už věže zase pouštějí nahoru. Až je jednou zdolat půjde, bude to stát za těch 498 schodů.