Apulie je podpatek italské boty — dlouhý rovný pruh země vražený mezi Jaderské a Jónské moře, kde se po stovkách kilometrů táhnou olivové háje tak staré, že některé kmeny pamatují antiku. Je to Itálie bez davů z pohlednic, zato s vlastní gravitací: kuželové domky bez malty, barokní fasády ze zlatého kamene a městečka tak oslnivě bílá, že v poledním slunci musíte přimhouřit oči.

Tenhle průvodce shrnuje to, co se do běžných průvodců nevejde: kde číhají kamery ZTL, kde nejlíp zaparkovat, kde smí pes na pláž a v kolik ráno vstát, abyste nejhezčí uličky měli skoro pro sebe. Všechno z ověřené databáze míst.

Než vyrazíme, jedna věc na úvod: Apulie není okrajová provincie, kam se jezdí jen na trajekt do Řecka. Byla to brána na východ. Připlouvali sem Řekové a zakládali kolonie Magna Graecia, vládli tu Byzantinci, pak normanští dobyvatelé, kteří odsud křižáci vyplouvali do Svaté země, a nakonec švábský císař Fridrich II., geniální a kacířský panovník, který tu nechal posázet krajinu hrady. Každá z těch vrstev je dodnes vidět — a vy je cestou potkáte na každém kroku. Apulie se nečte jako průvodce. Čte se jako vrstvená kniha, ke které většina turistů ani neotevře obálku.

Apulijská kuchyně: co ochutnat a kde nakoupit

Apulie patří k nejlepším jídelním krajům Itálie a vaří jednoduše — z toho, co dá zdejší půda a moře. Královnou jsou orecchiette, ručně tvarovaná „ouška" z těsta, nejčastěji s vrškem řepy cime di rapa. V uličkách staré čtvrti Bari Vecchia (Strada Arco Basso) je ženy dělají a suší přímo na ulici — podívaná i nákup v jednom.

Ze sýrů ochutnejte krémovou burratu, jejíž domovem je město Andria, a klasickou mozzarellu. K snídani patří na jihu pasticciotto — křehký košíček plněný cukrářským krémem, typický pro Salento a Lecce — a k tomu ledová mandlová káva. Pečivo zastupuje vláčná focaccia barese s rajčaty a olivami a proslulý chléb z města Altamura s chráněným označením DOP, který vydrží čerstvý mnoho dní.

Apulie je největším producentem olivového oleje v Itálii a daří se tu i vínu — sytému Primitivu di Manduria a Negroamaru ze Salenta. Mořské plody jsou nejčerstvější přímo u zdroje: za rybími trhy zajděte do Gallipoli nebo do přístavu ve Vieste. A typickou pouliční dobrotou jsou bombette z Valle d'Itria — smotky vepřového se sýrem grilované na řeznickém roštu.

Polignano a Mare: město, které visí nad mořem

Proč sem jet: Polignano a Mare je první láska na první pohled. Bílé domy tu stojí na samém okraji vápencových útesů, pod kterými se voda zavrtává do jeskyní a kamenných oblouků — a vy stojíte na balkoně z dlažebních kostek a koukáte rovnou dolů do tyrkysu. Nejslavnější výhled je na pláž Lama Monachile, úzký pruh oblázků v rokli mezi dvěma skalními stěnami, přes kterou se klene starý kamenný most po trase římské Via Traiana, cesty z Říma až na východní pobřeží.

Co navštívit: Vstup do starého města hlídá Arco Marchesale (Porta Grande) — jediná zachovaná brána v hradbách z 16. století; prochází se jí na Piazza dell'Orologio s hodinovým palácem a mateřským kostelem Santa Maria Assunta vysvěceným už roku 1295. Pak už je nejlepší plán žádný plán: nechte se vést bludištěm bílých uliček, balkonů a vyhlídkových teras nad propastí. Na promenádě stojí bronzová socha rodáka Domenika Modugna — autora písně Nel blu dipinto di blu, té, které celý svět říká prostě „Volare"; socha má rozpřažené ruce, jako by se právě chystala vzlétnout. A přímo v útesech pod městem se skrývá restaurace Grotta Palazzese, kde se večeří v mořské jeskyni — nemusíte tam (je to drahé jako pohled na účet), ale vědět o tom při procházce nad útesy stojí za to.

Kde se vykoupat: Hlavní a nejfotografovanější je Lama Monachile přímo pod mostem — veřejná oblázková pláž zdarma, ale malá a v sezoně narvaná tak, že není kam šlápnout. Klidnější bývá Cala Paura kousek od centra, menší zátoka s rybářskými domky a loďkami. Kdo chce do jeskyní, kam se z města pěšky nedostane, vezme si vyhlídkový člun podél pobřeží — ten zaveze i ke skaliskům a obloukům, které jsou jinak vidět jen shora.

Na co si dát pozor: Historické jádro je pěší zóna ZTL s kamerami — autem dovnitř nevjíždět, pokuta chodí poštou i měsíce po návratu. Vyšší dodávky nechte na placených parkovištích nad městem (bývají bez závor, takže výška 2,30 m nevadí) a dolů pěšky. A přijeďte brzy ráno — přes den se úzké uličky mění v jednu pomalu se sunoucí frontu.

Pár minut po pobřeží na sever od Polignana leží Monopoli — padesátitisícové přístavní město, které sousedovu slávu nemá, a právě proto je příjemnější. Sem dorazí míň autobusů, dýchá to tu obyčejným životem a člověk má pocit, že objevil něco svého.

Co tu uvidíte: Staré jádro stojí na samém okraji moře, obtočené mohutnými hradbami, a v přístavu se houpou pestře natřené dřevěné loďky gozzi, jaké tu rybáři používají po staletí. Nad přístavem se tyčí hrad Karla V. z 16. století a bílými uličkami se dojde ke katedrále Madonna della Madia s vysokou barokní zvonicí. Procházka centrem je hlavně o atmosféře — zabloudit, vyjít na hradby, posedět u přístavu.

Kde se vykoupat: Kolem města je rozseto na osmdesát malých zátok a pláží — některé písečné, jiné skalnaté — takže i v sezoně se dá najít kus pobřeží, kde není hlava na hlavě. Přímo pod hradbami starého města leží oblíbená Cala Porta Vecchia, další zátoky se táhnou po pobřeží na jih.

Na co pozor: Do historického jádra autem nevjíždět, je z velké části ZTL. Zaparkujte na placených plochách u nového města (bez závor, vyšší dodávka projede) a do centra dojděte pěšky — je to pár minut.

Alberobello: kamenné kužely, které měly jít rychle rozebrat

Pár kilometrů do vnitrozemí, do kraje zvaného Valle d'Itria, a krajina se promění jako z pohádky. Mezi vinohrady a olivami se objeví stovky bílých domků s kuželovými střechami z naskládaného šedého kamene — trulli. V Alberobellu jich na dvou kopcích stojí přes tisíc pohromadě, je to jediné město na světě takto postavené a celé je na seznamu UNESCO.

Nejlepší na trulli je legenda o tom, proč vlastně vznikly. Stavěly se technikou nasucho — kámen na kámen, vůbec žádná malta. Důvod prý nebyl jen praktický: feudální pán z Aceka chtěl mít poddané, ale nechtěl platit královskou daň z nových obydlí. Když dorazil výběrčí daní z Neapole, dům šlo vytažením klíčového kamene během chvíle rozebrat na hromadu kamení — žádný dům, žádná daň. Po odjezdu kontroly se trullo zase složilo dohromady. Ať už je to historie nebo lidová báchorka, ty bílé špičky s tajemnými symboly malovanými na střechách (kříže, srdce, slunce — magická a náboženská znamení) jsou jedním z nejfotogeničtějších míst celé Itálie.

Co navštívit a na co pozor: Projděte obě trulli čtvrti — turističtější Rione Monti plný obchůdků i tišší obytnou Aia Piccolu hned vedle, kde mezi domky pořád normálně bydlí lidé. Za podívanou stojí Trullo Sovrano, jediné patrové trullo, do kterého se dá vejít. Procházka mezi domky je zdarma; autem do úzkých uliček nezajedete, parkoviště jsou na okraji městečka. A přijeďte spíš ráno — přes den se sem valí autobusové zájezdy a kouzlo prázdných uliček je pryč.

Castel del Monte: hrad, který je celý postavený na osmičce

Uprostřed liduprázdné murgijské náhorní planiny stojí na kopci osamělý kamenný hrad, na který je vidět z dálky mnoha kilometrů. Castel del Monte nechal ve 13. století postavit už zmíněný Fridrich II. Štaufský — císař, který mluvil šesti jazyky, psal pojednání o sokolnictví a současníci mu pro jeho rozhled říkali stupor mundi, „úžas světa".

A jeho hrad je stejná hádanka jako on sám. Půdorys je dokonalý osmiúhelník, v každém rohu stojí osmiboká věž, uvnitř je osm trapézových sálů — všechno po osmi. Nemá žádné kuchyně, stáje ani opevnění hodné pevnosti, takže odborníci dodnes nevědí, k čemu vlastně sloužil: lovecký zámeček? Astronomická observatoř? Symbolická koruna postavená do krajiny? Geometrie je tak přesná a tajuplná, že hrad opřádají teorie o číselné symbolice a slunovratech. Pro Italy je to ikona tak silná, že si ji dali na minci jednoho centu. Až tam budete stát, dejte si tu hru: zkuste najít místo, kde nevidíte osmičku. Nenajdete.

Trani a Bari: katedrála nad mořem a kosti svatého Mikuláše

Na pobřeží severně od Bari leží Trani a v něm jedna z nejkrásnějších scenérií celé Itálie: románská katedrála z bílého kamene postavená přímo na molu nad mořem, takže za přílivu se zdá, že vyrůstá rovnou z vody. Je zasvěcená svatému Mikulášovi Poutníkovi — řeckému mladíkovi, který sem doputoval a brzy nato zemřel. Trani bývalo bohatým přístavem, odkud křižáci vyplouvali do Svaté země, a žila tu velká židovská obec; v úzkých uličkách starého města dodnes stojí budovy někdejších synagog.

Co navštívit a na co pozor: Vedle katedrály nad mořem stojí za zastávku přístav lemovaný paláci a loďkami, kde se večer chodí na procházku, a židovská čtvrť Giudecca s budovami bývalých synagog (jedna po staletích zase slouží jako synagoga). Nejhezčí světlo má katedrála za soumraku, kdy kámen zrůžoví. Centrum je částečná ZTL — zaparkujte u přístavu nebo nového města a pokračujte pěšky; nábřeží je rovné a svede i kočárek nebo psa na vodítku. Na katedrálu i přístav je vstup volný.

Bari, hlavní město regionu, bývalo považováno za město, kterým se jen projíždí na trajekt do Řecka. Chyba. Jeho srdcem je Bari Vecchia — spleť úzkých uliček, kde se život odehrává venku a kde ženy sedí přede dveřmi a ručně tvarují orecchiette, malé „ouška" z těsta, palcem za palcem, stejně jako jejich babičky. „Via delle Orecchiette" je dnes turistická atrakce sama o sobě, ale je to živá tradice, ne divadlo.

A pak je tu bazilika San Nicola — svatého Mikuláše, ano, toho od dárků. Roku 1087 sem barijští námořníci přivezli (popravdě spíš odvezli) jeho ostatky z dalekého Myry v dnešním Turecku, a Bari se rázem stalo jedním z velkých poutních míst Evropy. Bazilika je dodnes výjimečná tím, že sem putují i pravoslavní křesťané — Mikuláš je nesmírně ctěný v Rusku i Řecku — a v kryptě se setkáte se dvěma světy víry najednou. Pro malé Apulijce to ale není „Santa Claus": dárky tradičně nosí 6. prosince právě San Nicola.

Co navštívit a na co pozor: Vedle baziliky San Nicola a uličky Strada Arco Basso, kde ženy tvarují orecchiette, se vyplatí projít celé Bari Vecchia, hradby nad mořem i sousední honosnou třídu Murat z 19. století s nákupními ulicemi. Bari je velkoměsto: do staré čtvrti autem nejezděte (úzké a pěší ulice), využijte hlídané placené parkoviště a dál pěšky nebo MHD. Po setmění se ve staré čtvrti držte hlavních osvětlených tahů.

Lecce: barokní Florencie tesaná do zlatého kamene

Hluboko na jihu, v srdci poloostrova Salento, leží město, kterému se neříká nadarmo „Florencie jihu". Lecce je celá vytesaná z měkkého zlatavého vápence zvaného pietra leccese — kámen tak poddajný, že se dal řezat jako máslo, a tak kameníci v 17. století propukli v doslovnou orgii baroka. Fasády kostelů přetékají andílky, granátovými jablky, listy, chrliči a sloupy zakroucenými jako cukrová poleva.

Vrcholem je bazilika Santa Croce, jejíž průčelí je tak přeplněné kamennými ozdobami, že se na ně musí dívat dlouho, než oko najde, kde začít. A pod moderní Lecce se skrývá ještě jedna vrstva: uprostřed hlavního náměstí leží odkrytý římský amfiteátr z 2. století, kde kdysi sedělo přes 25 tisíc diváků — připomínka, že Lecce už byla velkým městem dávno před barokem. Měkký kámen má jediný háček: časem tmavne a drolí se, takže to, co vidíte, je výsledek staletého úsilí kameníků, kteří krásu pořád znovu obnovují.

Co navštívit a na co pozor: Začněte u baziliky Santa Croce a barokního Piazza del Duomo, jednoho z nejhezčích náměstí Itálie, a nezapomeňte na odkrytý římský amfiteátr přímo na Piazza Sant'Oronzo. Historické jádro je z velké části pěší ZTL — auto nechte na placeném parkovišti za hradbami a do centra dojděte, vzdálenosti jsou malé. Vstup do bazilik bývá za drobné a počítejte s tím, že kostely přes poledne zavírají.

Ostuni a Otranto: bílé město na kopci a nejvýchodnější bod Itálie

Když jedete Salentem, jedno město uvidíte na míle daleko: Ostuni, la Città Bianca, „bílé město". Stojí na třech kopcích a celé staré jádro je už po staletí natřené vápnem — domy, schody, klenuté uličky, všechno oslnivě bílé. Důvod nebyl estetický, ale praktický: vápno bylo levné, odráželo žár jižního slunce a hlavně dezinfikovalo — v dobách morových epidomií bílení stěn pomáhalo proti nákaze. Z dálky vypadá Ostuni jako hromada cukru rozsypaná na kopci, zvlášť za slunce, kdy z těch zdí doslova vyzařuje světlo.

Co navštívit a na co pozor: Staré jádro je bludiště bílých uliček, schodišť a oblouků, které stoupá k gotické katedrále na vrcholu kopce. Není tu jedna velká atrakce — je tu atmosféra: zabloudit a vyjít na vyhlídku nad olivové háje táhnoucí se až k moři (rostou tu jedny z nejstarších olivovníků Itálie). Do horního města se autem nejezdí; zaparkujte v dolní novější části (placené plochy bez závor, vyšší dodávka projede) a vyjděte pěšky — počítejte se stoupáním a schody. Ráno nebo k večeru je nejmenší žár i nával.

Úplně na východním okraji Salenta leží Otranto — nejvýchodnější město Itálie, odkud je za jasného dne přes Otrantský průliv vidět hory Albánie. Právě tahle poloha městu přinesla jak bohatství, tak tragédii. Roku 1480 sem připlula osmanská flotila a po dlouhém obléhání město dobyla; podle tradice bylo na blízkém kopci popraveno 800 obyvatel, kteří odmítli přestoupit na islám — dnes jsou uctíváni jako „mučedníci z Otranta" a jejich lebky jsou vyrovnané v kapli katedrály. Ta katedrála ukrývá ještě jeden poklad: obrovskou mozaikovou podlahu z 12. století v podobě stromu života, kde se mezi biblickými výjevy proplétá král Artuš i zvěrokruh. Nad přístavem se tyčí mohutný aragonský hrad, který Otranto po té zkáze střežil.

Co navštívit a na co pozor: Nepřehlédnutelná je katedrála s mozaikovou podlahou stromu života a kaplí s lebkami mučedníků, aragonský hrad nad přístavem a bílé hradby obtáčející staré město. Centrum je malé a z velké části pěší — zaparkujte u hradeb nebo přístavu (placené plochy bez závor, vyšší dodávka projede) a projděte se. Do katedrály se vstupuje jako do kostela (vhodné oblečení), prohlídka mozaiky bývá za drobné. V srpnu je Otranto jedním z nejtahanějších cílů Salenta — radši přijeďte brzy.

Gargano: „ostruha" boty s útesy a prastarým lesem

Úplně na severu Apulie vyčnívá do Jadranu zalesněný výběžek Gargano — „ostruha" italské boty. Je to jiný svět než ploché jihy: strmé vápencové útesy, skryté pláže s mořskými skalními oblouky a uprostřed poloostrova Foresta Umbra, „stinný les" prastarých buků a dubů, pozůstatek pralesa, který kdysi pokrýval celou jižní Evropu (dnes součást národního parku a chráněný UNESCem). Korunou pobřeží je bílé městečko Vieste na ostrohu nad mořem, pod kterým stojí osamělý skalní jehlan Pizzomunno opředený legendou o rybáři a mořských pannách.

Co navštívit a na co pozor: Pod městem leží pláže Scialara a Pizzomunno, patřící k nejhezčím na Garganu, a podél pobřeží se táhne řada mořských jeskyní, kam vyrážejí lodní výlety. Ve vnitrozemí stojí za výlet stinný bukový prales Foresta Umbra. Historické centrum je úzké a kopcovité — velká parkoviště jsou dole u moře (Lungomare Europa), odkud se vychází pěšky nahoru. Kolem Vieste je husté pásmo kempů i pro vyšší dodávky; na hlavních městských plážích bývá v létě zákaz psů, hledejte volnější pláže v okolí.

Apulie je odměna pro ty, kdo dojedou až na konec boty. Dejte jí pár dní navíc — bílá města, kuželové střechy, katedrály nad mořem a večery na piazze s talířem orecchiette vám to vrátí i s úroky.